Tento sen se mi zdál zhruba asi před 30 lety, přesto si ho dodnes pamatuji. Byl to můj první(?) strašidelný sen, v té době jsem byla předškolním dítkem. A teď již se sem vkrádá má vzpomínka na sen:
Bylo podzimní odpoledne a já s rodiči a starší sestrou byla na naší zahradě, kde jsme hrabali spadané listí. Náhle se setmělo, začal foukat velký vichr a po nebi pluly černé mraky. Všichni se utekli domů schovat, jen já stála venku jako přikovaná, nemohla jsem udělat ani jeden krok. Chtělo se mi křičet a volat o pomoc, ale byla jsem v té chvíli němá. Pozorovala jsem tmavou oblohu a pekelně se bála. Když se největší mrak přiblížil, proměnil se v hrůzostrašnou Ježibabu, která si mě chtěla odnést. Stále jsem se nemohla ani pohnout ani ze sebe vydat hlásky, jen mé srdíčko bilo na poplach. Baba si už pro mě sáhla a vtom .......... jsem se probudila.
Srdce mi sice bušilo doopravdy, ale já měla radost, že se jednalo jen o sen. V té době mi připadal velice hrůzný, proto se mi také asi zachoval v paměti. Dnes, když slyším vyprávět některé sny mé děti, připadá mi ten můj jako "procházka rajskou zahradou".
Tenhle sen mi poslala moje maminka Františka Dubová.


